sobota 17. srpna 2013

Střet civilizací: přišel čas nasadit jaderné zbraně?


Nebudu vás dlouho napínat: určitě ano. Západ měl už dávno vybombardovat atomovkami všechny významné teroristické výcvikové tábory - a jsem přesvědčený, že ještě stále je to nejlepší možné řešení střetu s cizí, otevřeně nepřátelskou civilizací.
Než si začnete ťukat na čelo, rád bych připomněl pár záležitostí z historie:

1) Jaderné zbraně byly zatím bojově nasazeny pouze jednou a to velmi úspěšně: pomohly zkrátit druhou světovou válku minimálně o půl roku
2) Doktrína s půvabným názvem MAD (Mutual Assured Destruction, po desítky let základ jaderného odstrašování) do značné míry zaručovala, že nepropukne třetí světová, protože co byla Američanům platná převaha ve vzduchu (a Rusům zase na zemi), když stačilo zmáčknout jeden knoflík...

Evropa nyní čelí stejně patologicky sebevědomé, barbarské a xenofobní ideologii, jako naši pradědové koncem třicátých let. A znovu opakujeme staré chyby; politici opět zbaběle ustupují agresorovi, akademici a mainstreamová média buď mlčí, relativizují nejzákladnější hodnoty západní kultury, nebo rovnou otevřeně kolaborují, lid je zastrašován svými vlastními lídry - těmi, co by měli být ideálně jeho morálními vzory - aby se přizpůsobil, ohnul páteř a ty druhé zbytečně „neprovokoval“… A tak se protivník cítí stále silnější, jeho požadavky jsou neustále drzejší a kolečko se uzavírá.

Oproti předválečné éře ale máme jednu zásadní nevýhodu: zatímco příslušníci wehrmachtu či esesáci nosili snadno rozpoznatelnou nepřátelskou uniformu a spadali pod velení s jasnou strukturou, „naši“ dnešní mladíci z předměstí, co podléhají stále častěji pyromanii, na sobě žádné viditelné označení nemají. Ba co víc: jsou to plnoprávní francouzští, britští, švédští občané, kteří se zde většinou i narodili, ale evidentně nepociťují nejmenší loajalitu ke své vlasti, naopak – kdykoliv mají záminku cítit se uraženě, projevují otevřeně zlomyslnou radost z dalších a dalších bezradných ústupků západních představitelů. Velmi správně totiž chápou, že jsou rovnější mezi rovnými. Vůči nim si státní aparát od ministerského předsedy až po policistu na ulici (kvůli strachu z keců o rasismu a xenofobii – které jakoby snad byly horšími zločiny, než zákeřná vražda) nedovolí zasáhnout stejně tvrdě, jako proti etnickým Evropanům. A vůdcové jejich komunity, jenž by své labilní mládence snad mohli mít alespoň částečně pod kontrolou, je v asociálním chování, všemožném zneužívání systému a krajní neochotě se integrovat, natož asimilovat, velmi často podporují. Je všeobecně známo, že tito muži jsou do značné míry financováni a řízeni ze zahraničí (formálně mnohdy spojeneckými, fakticky však bez výjimky k naší kultuře krajně nepřátelskými) fundamentalistickými režimy.

Člověk nemusí mít zrovna doktorát ze statistiky, aby mu došlo, že pokud extrapolujeme současné demografické a ekonomické trendy o 10 nebo možná 30 let do budoucnosti (ale určitě ne více), mohou nastat pouze dva scénáře: buď definitivní smrt (západní) Evropy tak jak ji známe se vším zlým a dobrým, co kdy představovala (včetně demokracie, nezávislých soudů, respektu k právům žen, sexuálních menšin atd.), nebo občanská válka, která patrně zasáhne s různou intenzitou celý kontinent od Gibraltaru až po norské fjordy; špinavý, dlouhý konflikt s nejasným výsledkem a odpornými zločiny na obou stranách – a se stovkami tisíc, nebo spíše miliony mrtvých (viz předválečné Španělsko nebo současná Sýrie).

Existuje ale naděje: buď začnou nějakým záhadným způsobem fungovat přesně ty integrační mechanismy, co EU již desítky let propaguje a které zatím totálně selhávají (ba odčerpávají zdroje tolik potřebné jinde), nebo (klidně v plodné spolupráci s Rusy a Číňany; kult permanentního teroru ohrožuje nás všechny) – utneme hadovi rozhodným úderem hlavu.

Obětí našeho jaderného bombardování by nemusely být miliony, ba ani tisíce - stačilo by několik menších jaderných hlavic (se značně sníženou radiací), které spálí teroristické tábory, o nichž tamní vlády dávno vědí, byly na ně diplomatickou cestou opakovaně upozorněny – a nic neudělaly. Pokud by byl jaderný hřib dobře viditelný z hlavních měst oněch států, tím lépe.

Proč použít právě atomové zbraně, když mnohé konvenční bomby se s nimi co do účinnosti mohou měřit? Psychologie. O nic jiného zde nejde – protivník se nám cítí být morálně nadřazen. Myslí si, že jsme slabí, zbabělí, dekadentní a zkorumpovaní. Ale stejné mínění měl (na základě předchozích zkušeností s politikou appeasementu) i Hitler o Británii.

Použití jaderné zbraně je jasným vzkazem nepříteli: narovnal jsem hřbet, jsem zpět na scéně a v plné síle. Uvědomil jsem si v hodině dvanácté, že jde do tuhého - a nezastavím se před ničím. Buď si uděláš pořádek na svém dvorku (a pak můžeme normalizovat vzájemné vztahy), nebo příští a mnohem větší hlavice poletí na prezidentský palác.

Jakou zprávu tím posílám nepřizpůsobivé mládeži doma? Pozor hoši. Situaci mám pevně v rukou. Ihned po útoku by bylo vhodné vyhlásit výjimečný stav a zahájit deportace největších dárečků (nejlépe osob, které byly nezávislým soudem označeny jako recidivisté a extremisté) do nějaké spřátelené sekulární diktatury – a té solidně zaplatit, aby se o ony chlapce dobře „postarala“.

Že by nám to protistrana vrátila? A jak?
Ekonomickým embargem? To by se primárně zhroutila její ekonomika.
Vojensky? Bez šance. Technicky ještě stále disponujeme nad teror podporujícími a nenávistnou ideologii vyvážejícími režimy zdrcující převahou. Války, které za poslední čtvrtstoletí NATO kdekoliv na světě vedlo (ani zdaleka nepodporuji každou západní intervenci, ale to si nechám na jindy), byly z vojenského hlediska až trapně jednostrannou záležitostí.
Terorem? Individuální terorismus by jistě krátkodobě zesílil (a nenapadá mě způsob, jak jej - kromě deportací - rychle eliminovat), ale pokud by za nějakým úderem na západní cíl stála znepřátelená vláda, řešení je nastíněno hned v nadpisu.

Že je to hra s ohněm, že si každý diktátor bude chtít atomovky pořídit, aby garantoval svoji nedotknutelnost? To nesmíme připustit. Pokud se neztratily jaderné zbraně ze skladů v totálně rozloženém a strašlivě zchudlém Rusku v 90. letech, těch pár hlavic co má Kim a další totalitáři, tajné služby jistě uhlídají a rozbombardovat zbrojní fabriku, s tím už přeci nějaké zkušenosti máme. Každopádně za ono riziko to stojí – je dost dobře možné, že na (ne)použití jaderných zbraní závisí prosté přežití naší civilizace - a jestli ne na atomovkách, tak na (ne)ochotě se aktivně bránit zcela určitě.